Velkopáteční blog 2024
Přemýšlím nad letošními Velikonocemi. Doba postní utekla jako voda a máme tu další velikonoční svátky. Jejich zvyky a tradice nám připomínají, že na jaře vše ožívá, probouzí se ze spánku, rodí se nové. To vše odkazuje k naději. Je hezké připomínat si to kraslicemi, pomlázkami, bochánky, jarní výzdobou domovů. U nás doma to tak každý rok také děláme a v naší-vaší škole jsme si to připomněli i v úterý při velikonočních dílničkách.
Bylo by ale krátkozraké zapomínat, že velikonoční neděli předchází Velký Pátek. Velikonoční příběh bolesti není ani dnes minulostí, pokračuje nadále a kdo zavírá oči před hrůzami naší doby, činí z historie pohádkové příběhy. Na krvácející Ukrajině a také v Ježíšově vlasti se jedná o skutečné příběhy reálných dětí, maminek, tátů, rodin.
Když jsme si před pár dny povídali s našimi páťáky o mnichovské zradě, došli jsme k tomu, že ani obětování našeho pohraničí tehdy agresora nezastavilo, spíše jej ještě více povzbudilo. Až nápadně tato situace připomíná dnešní dny. Učíme naše děti historii, aby věděly, proč jsme tam kde jsme, aby neopakovaly naše chyby minulosti a aby se rozhodovaly v souladu s hodnotami lidství, poučeny, moudřejší. Iluze, kterou se nám snaží v současnosti vnutit i mnozí populisté a desinformátoři, že když ustoupíme agresorovi a dáme mu, co chce, se ani v minulosti neosvědčila a začátku světové války nezabránila. Oni totiž tito manipulátoři pracují s nejnižší emocí člověka, se strachem. Strachem chtějí získat moc. Tak tomu bylo i v minulosti. V roce 1938 varoval František Halas ve své básni Praze:
Za vraty našich řek
zní tvrdá kopyta
za vraty našich řek
kopyty rozryta
je zem
a strašní jezdci Zjevení
mávají praporem
a hned burcoval:
Jenom ne strach Jen žádný strach
takovou fugu nezahrál sám Sebastian Bach
co my tu zahrajem
až přijde čas až přijde čas
Strach ne, ten nemám, ale starost, tu ano. Starost o naši budoucnost, o naše děti, o naši zemi. Mám ale také naději. Naději, že po Velkém pátku přichází neděle, po ukřižování zmrtvýchvstání, a proto věřím, že na krvácení dnešních dní existuje nadějná odpověď.
Naše děti jsou tou budoucností, a tak v naší-vaší škole vedeme žáky k hledání, objevování a osvojování hodnot, které budou uplatňovat ve svých životech. Nám ve škole a věřím, že i rodičům doma, záleží na tom, aby naše děti byly moudrými, vzdělanými a dobrými lidmi, kriticky myslícími, zdravě sebevědomými, kteří znají sebe, své místo ve světě, kteří prochází labyrintem světa a objevují v něm ráj srdce. Takoví lidé, lidé s vnímavým srdcem, mohou proměňovat svět. Můžeme jimi být my a mohou to být naše děti. To je odpověď a velikonoční naděje dnešních dní. Správný čas na její naplňování je tu každý den. Tak pojďme.
Nadějné Velikonoce!
